Z historie obce Minice

 

 První zmínky o Minicích jsou z doby panování Karla IV., z roku 1352 v souvislosti s kostelem sv. Jakuba Většího.Ovšem další zmínka o Minicích je až z roku 1418 a týká se  Markéty z Minic, manželky Bedřicha z Ředhoště. V patnáctém století byly v majetku manželky Václava IV., královny Žofie a když v roce 1425 královna umírá, připadají Minice císaři Zikmundovi. Ten je zapsal Matyáši Karlštejnskému z Černošic.

Další osudy Minic v běhu staletí jsou již dobře známy. V roce 1530 král Ferdinand I. věnoval Minice dědičně Janu Boreňovi ze Lhoty a na Mikovicích. Měl proto důvod. Rytíř Jan Boreň, jako jeden z volitelů na sněmu v roce 1526, odevzdal svůj hlas Ferdinandu I.

Boreň tedy připojil Minice ke svému mikovickému panství. Když v roce 1541 zemřel, byl pochován v kostele sv. Jakuba v Minicích.

V roce 1548 koupil Minice majitel nelahozevského panství Florián Gryspek z Gryspachu. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 přechází celé nelahozevské panství, tím i Minice, do majetku mocného rodu Lobkoviců. A tak až do roku 1848 si chodili miničtí rychtáři pro příkazy na nelahozevský zámek.

Obci dominuje kostelík sv. Jakuba Většího. Stojí na mírném návrší nad pražskou silnicí a nejstarší záznam o něm je z roku 1352. Kamenná zeď nad silnicí, až 8 metrů vysoká, budí dojem fortifikačních záměrů. Kostel má gotické presbyterium, které je zřejmě původní částí kdysi gotické stavby. U severní strany presbytáře je k lodi přisazena věž. Jednolodní kostel s plochostropní lodí byl původně bez věže. Ta k němu byla přistavěna až na začátku 16. století.

Kostel byl za třicetileté války v roce 1639 vojsky švédského vojevůdce Johana Gustavsona Banéra (1596 - 1641) vypálen a rozbořen. Znovu byl obnoven až dvacet let po míru Vestfálském v letech 1668 až 1678. Měl tehdy ale menší rozměry nežli dnes. V roce 1713 dal farář Ignác Pesch prodloužit loď směrem k silnici o 8 loktů (asi 4,8 metrů). Další farář František Karaysl nechal v roce 1730 zhotovit vlastním nákladem sochu

sv. Jana Nepomuckého a umístil ji na nároží nad silnicí. Restaurovaná socha zde stojí dodnes.

Minice stojí v lokalitě, která byla osídlena již od pravěku, jak o tom svědčí četné archeologické nálezy. V 19. století prozkoumal tato místa amatérský archeolog Václav Krolmus a na začátku 20. století místní učitel Václav Fleischman (*1864 +1953). Nálezy svědčí o tom, že v Minicích a okolí žili lidé již v době bronzové i železné. U silnice nad bývalým mlýnem byl nalezen depot s 13 náramky, srpem, dýkou a závěsky ze starší doby bronzové. V ulici "Pod Hradištěm", při kopání základů rodinných domků, byla nalezena četná keramika kultury halštatské. Nejkrásnějším nálezem je zlatý náramek únětické kultury nalezený u silnice na Tursko a odevzdaný v roce 1904 Národnímu muzeu v Praze.

Malá ves Minice se zřejmě vytvářela kolem místního rybníka napájeného debrnským potůčkem. Zde vznikla náves. Kolem byl kostel a později i škola a domky větších sedláků. Statek minického rychtáře Josefa Vochumůrky č.p.6, který byl rychtářem od roku 1833 do roku 1848, zde stojí dodnes.

Pod silnicí na okraji Minic stojí dům č.p.1. Je to bývalý mlýn. První písemná zmínka o něm je již z roku 1525, kdy měl mlýn v držení mlynář Blažek. Poslední minický mlynář Josef Horák mlel ještě za druhé světové války. Náhon na vodní kolo šel od Rusavek, kde odbočoval ze Zákolanského potoka a v Minicích se zase do potoka vracel.

V květnu roku 1854 začali u Minic vyměřovat železniční trať budoucí Buštěhradské (kladenské) dráhy. Její trasa mezi okrajem Minic a Zákolanským potokem minickou zástavbu nenarušila. Trať byla dokončena po dvou letech a 23. února 1856 byl zahájen provoz.

Vzpomínkou na první světovou válku je pomník se jmény minických mužů, kteří se již z války domů nevrátili. Na krásném kamenném památníku s truchlící ženou, která věnčí přílbu bojovníka a je dílem kralupského kameníka B. Vobořila, jsou vytesána jména 33 padlých. Pomník stojí přímo proti minické faře.

Vyhledávání

© 2009-2018 SDH MINICE